Umím naslouchat svému tělu?

Po návratu ze Španělska jsem cítila silnou potřebu začít chodit na masáže k paní Popové. Moje kamarádka, která ji už nějakou dobu navštěvovala se o ní vyjadřovala jako o čarodějnici. „Ona na tebe prostě sáhne a ví.“

Masáže těla i duše

Tak se i stalo. Pro začátek jsem se dozvěděla, že musíme začít pracovat s těmi mými ledvinami, játry a dýcháním.

Na citlivé močové cesty jsem trpěla od dětství, játra s tím celkem souvisejí, ale to dýchání mi nešlo do hlavy. Prý dýchám jako pejsek. Rychle a vystresovaně.

Na radu paní Popové jsem začala poslouchat to, jak mluvím, abych si uvědomila svou práci s dechem. A tak jsem se postupně učila nejen dýchat, ale také dávat svým myšlenkám srozumitelnou podobu, kterou ostatní vyslechnou.

Máte se ráda?

Zněl jeden z prvních dotazů, po němž následovalo několikaměsíční přehodnocování postoje k rodině a okolí, ale také poznání, že já sama jsem zodpovědná za to, co se mi v životě děje. A nemůžu z toho vinit druhé.

Tak začala moje dlouhá cesta k sebelásce. Naštěstí jsem po cestě potkávala různé průvodce, bez kterých bych ji sama ušla jen stěží.

Po asi roce se mnou zůstával poslední pravidelně se opakující problém. Ukrutně mě bolívalo levé rameno, bolest vystřelovala do paže i trupu. Paní Popová tvrdila, že je to tím, že „moc prosím“. Moc jsem jí nerozuměla.

selflove

Bolesti hlavy

A tak jsem se v listopadu loňského roku jsem se téměř doplazila ke své praktické lékařce. Zlobily mě migrény, zamrzalo levé rameno a měla jsem věčně zablokovanou krční páteř. Trochu alibisticky jsem to sváděla na hodiny strávené u mikroskopu s výduchem klimatizace foukajícím za krk.

Dostala jsem poukaz na rehabilitaci páteře a doporučení na šikovného fyzioterapeuta Davida Lisického. Budu-li mít čas, mám se určitě obrátit na něj a chodit na rehabky v Prostějově.

Neumím dýchat

Zavolala jsem tedy panu magistru Lisickému a objednala se na naše první rande s bolavým krkem a hlavou. V ordinaci jsem si ještě nestihla ani pořádně odložit a už jsem si poslechla verdikt: „No jo, když vy neumíte dýchat.“

Jako vážně? V sedmadvaceti letech neumím dýchat? To bych asi dávno umřela na nedostatek kyslíku, ne?

„Ale nebojte, to není u žen nic neobvyklého. Spousta z nich neumí správně dýchat ani v padesáti. Vy jenom moc zapojujete pomocné dýchací svaly, které normální člověk používá třeba když dobíhá tramvaj. Tak to spolu napravíme, převedeme dech do bránice a bolesti krku a hlavy ustanou.“

To by mě zajímalo, jak jste si tohle provedla

Postupně jsem se začala učit jednoduché cviky vedoucí k zapojení správného dýchacího svalstva. Začátky byly dost obtížné, ale na půl hodinky strávené v péči usměvavého fyzioterapeuta jsem se moc těšila, a to mě motivovalo ke cvičení.

Nevím, jak to dělal, ale působil na mě nesmírně klidným, až duchovním dojmem. Návštěvy ordinace znamenaly půl hodinku dvakrát týdně, kdy se pro mě zastavil čas a já mohla být jen sama se svým tělem. Byla to naprostá oáza pro můj mozek neustále zmítaný poryvy myšlenek, co všechno jsem nestihla, co nestíhám a co nestihnu.

Po pár týdnech jsem přišla s parádně zamrzlým levým ramenem. K mému překvapení se mi dostalo komentáře: „To by mě zajímalo, jak jste si tohle provedla.“ Dostala jsem další důvod zamýšlet se nad tím, jak moc svému tělu ubližujeme my sami. Třeba tím, že neumíme pracovat s emocemi a namísto toho si je ukládáme na různá místa v podobě bolesti.

30 dní opravdické sebelásky

A protože náhody neexistují, přišel ke mě z hlubin internetu kurz Karolíny Dobrovské 30 dní opravdické sebelásky. Bylo to přibližně ve stejné době jako jsem začala chodit na rehabilitace a kousky puzzle začínaly pomaloučku zapadat.

Pořídila jsem si fialový deník a začala plnit úkoly od Karolí. Musím se vám přiznat, že mi dala pěkně zabrat. Strávila jsem s tímhle kurzem asi 3 měsíce než jsem to všechno zvládla pobrat a vstřebat.

letani

Vnitřní dítě

Jedním z přelomových okamžiků byla meditace s vnitřním dítětem. Teprve během ní mi došlo, odkud se bere onen dech pejska. Pramenil z  velmi silného pocit absolutní bezmoci, který jsem znala z dětství a zažívala ho dodnes.

Tedy donedávna. Dneska už ho znám a odmítám se k němu jen přiblížit. Místo nějakého tutlání a uzavírání se do sebe, rovnou pouštím ven slzy. A jsem moc ráda, že se Jára naučil s těmihle chvílemi skvěle pracovat. Můžu se u něj sbalit do klubíčka a v pocitu absolutního bezpečí nechat svoji vnitřní holčičku vybrečet bez zbytečných dotazů „Proč brečíš?“

Pocit bezmoci mé malé vnitřní holčičce ubližoval natolik, že jsem se v duchu rozhodla nedovolit ostatním, aby mi ho způsobovali. Postavila jsem si svoji vnitřní bariéru a dnes už mě nemohou tolik zranit, ačkoli některým se občas stále podaří mě bolestivě bodnout. To abych nezapomněla.

Vnímej své tělo

Konec rehabilitací se blížil a já byla docela v pasti z toho, že nebudu zažívat krásné odpočinkové chvíle sama se sebou. Zoufale jsem potřebovala, aby mě někdo nadále učil být tady a teď. A tehdy z hlubin internetu vyplul rozhovor Dany Sofie Šlancarové s Luckou Dorazilovou.

Lucka vede kurzy Vnímej své tělo v Olomouci a já měla okamžitě jasno, že k ní musím začít chodit. Od února jsem tak trávila středeční večery společně s malou skupinkou žen a společně jsme se učily, jak se znovu naučit dávno zapomenuté pohyby.

Domů jsem jezdila příjemně protažená, zrelaxovaná a s krásně čistou hlavou. Šedá podložka na jógu, modré gumy SM systému a žlutý pilates ručník mají od té doby zasloužené místo v naší obývací ložnici.

cechy1

Změna jídelníčku

Jak jsem se učila lépe vnímat své tělo i duši a neodsouvat je kamsi na druhou, třetí nebo čtvrtou kolej (jako to dělala hodná holčička, o které vám napíšu někdy příště), pozorovala jsem také zřetelné změny ve svém jídelníčku.

Zjistila jsem, že některé věci jím spíše ze zvyku než proto, že mi chutnají. Po jiných moje tělo naopak volalo, ačkoli jsem si myslela, že je od dětství nemám ráda, a tak jsem se jim vyhýbala.

Umím vnímat své tělo?

Dneska mi po 4 dnech došlo, že jsem nemocná. Že moje tělo potřebuje, abych s ním strávila nějaký čas. V posteli, s knihou, bez přemíry informací zvenčí.

Dřív mě na to upozorňovalo dost tvrdě. Nejčastěji jsem mívala silný zánět nosohltanu, bolavé uši, hlavu, svaly i klouby… Dnes jsem si uvědomila, že když už se pátý den cpu chlorellou, kterou jinak úplně nemusím, po hrstech a po vycházce kolem přehrady jsem schopná usnout na lavičce oblíbené hospůdky po půlce grilované makrely, není to jen tak.

A tak jsem odmítla doprovázet svého muže na cestách, i když bych ráda viděla lidi, se kterými se má setkat. Namísto toho si dávám dýchánek sama se sebou a ačkoli jsem si ráno sepsala dlouhatánský seznam úkolů, dovolila jsem si pocit, že dneska NIC NEMUSÍM.

A jak to máte vy?

Umíte naslouchat tomu, co vám říká vaše tělo? A dovolíte si ho poslechnout, i když se na vás zrovna sesypala hora úkolů?

Dáte si raději jídlo, o kterém víte, že vám prospěje? Nebo spíš podlehnete tlaku okolí? Čas od času se mě někdo ptá, jestli dělám jídelníčky na míru. Ne, nedělám. Sama dobře vím, že každý má svoji cestu. A platí to o všem, ať už se jedná o jídlo, pohyb, důvěru v lékaře nebo ve své vlastní tělo.

Zkusme alespoň občas poslechnout své tělo, které je daleko moudřejší než my.

Anna Křivánková

Miluji přirozeně bezlepkové dobroty, a tak pomáhám lidem, aby se cítili opravdu zdraví. Během 4 let s celiakí jsem vyměnila speciální bezlepkové potraviny za vaření z kvalitních primárních surovin. Rozhodla jsem se ukázat vám, jak můžete mít vy i celá vaše rodina spoustu energie díky chutné stravě. Více se o mně dočtete zde >>.

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.

    • Stáhněte si zdarma e-book: Proč jsem skoncovala s lepkem

      Před lety jsem bloudila v džungli diagnostiky celiakie. Ačkoli ji podle lékařů nemám, bezlepková dieta mě zbavila mnoha zdravotních problémů. Chcete vědět, proč nás lepek dokáže tak potrápit?

    • Nejnovější příspěvky

    • Rubriky